29. prosince 2016

Ptáci

Byli ptáci
ptáci ve tmě

Hodil jim světlo
a zobáků vzlétlo!
Než světlo sežrali
peří si trhali
ve tmě si ustlali

Byli ptáci
ptáci ze tmy

Hvězdy jim nadrobil
křídla jim probudil
světlo se neztrácí
žádný se nevrací

Byli ptáci
ptáci ve tmě


English translation follows.

25. září 2016

Císař

Černobílá love story. Podobný motiv v tradičnějším hávu: Světlo a stín.
Císař

Už dávno spadl z města strach
co svíral ho, když řádil vrah.
Kdo řek to jméno, tlumil hlas:
byl znám jak Císař onen ďas.

Ať byl jsem venku celé noci,
zas další skonal bez pomoci,
zase jen kabát v dálce vlál:
jak loučil se, či snad se smál?

Pak uličkou běh dějin šel,
když zbýval krok – a já ho měl;
v té chvíli bylo nám konečně
odejít tak, či společně –

Však dříve pohled náš se střet:
Císař byl v tváři celý bled;
v svých očích si svůj osud čtem,
dřív než se po něm slehne zem.

Jak blednou roky, bledne krev,
teď Císař znám jsem já, ten zjev,
co bloudí, kde šly dějiny,
a hledá svůj lék jediný.

18. září 2016

Cestopis z Anglie

Začátkem září nadešel dlouho očekávaný den, kdy jsme se Slanečkem měli vyrazit do Londýna, a ráno mi došlo, že se to opravdu děje. Já a batoh s pár kusy oblečení a zrcadlovkou teď na týden zmizíme do cizí země. Představa, která by mě měla naplňovat obavami, ve mně však budila víc očekávání a zvědavosti. Bylo načase změnit prostředí a cesta do Anglie měla právě začít...

úterý – obyvatelé East Endu vědí, kde mají svůj ručník
středa – po londýnských památkách a záchodech
čtvrtek – Tolkienův hrob v Oxfordu a jiné pamětihodnosti
pátek – miniaturní vesnice v rodišti Terryho Pratchetta
sobota – antikvariáty a vlaky s autopilotem
neděle – i v Londýně lze jít do kopce

Úterý
Když jsme se v Praze nasoukali do malého nízkonákladového letadla, motory na chvíli ukázaly, že mají jinačí sílu než běžné dopravní prostředky, a letadlo se s nedbalou samozřejmostí odlepilo od země, přišel (snad trochu předčasně) možná největší highlight celé cesty, totiž průlet nízkými mraky. To je opravdu něco! Zbytek cesty se už odehrával v nudných výšinách, kde nic není a dole šlo pozorovat jen variace na Google Earth, nebo spíš ani to ne, protože byla skoro všude oblačnost.

Ani jsem se nenadál a v nějakých 11 hodin jsme vystoupili na letišti Stansted. Sledoval jsem, jak si anglický officer bere čtyři pasy od mámy s dětmi a holčička mu ukazuje svého plyšového tygra, aby nebyl za ilegálního přistěhovalce... Pak už přišla řada na mě, ukázal jsem občanku, odpověděl officerovi že jsem tu na týden na dovolené a vkročil jsem do Británie. Slaneček šel cestou automatické kontroly pasů, ale elektronika ho neměla ráda, takže jsem nakonec byl v Anglii dříve než on c:

Bus nás odvezl ze Stanstedu na Waterloo Station, kde jsme si obstarali plánek metra a londýnskou lítačku Oystercard, kterou jsme si dobili za £30. Za dva dny vyšlo najevo, že nám to stačit nebude, a tak jsme po zbytek výletu využili možnost jezdit na platební kartu, ze které nám dopravní podnik nějakým nedopatřením strhl jen symbolickou £1 za den – díky! c':

Rozkoukali jsme se a zjistili, že se máme vydat po Jubilee a District lince metra, a vyrazili na víc jak půlhodinovou cestu. Mimo centrum přestalo být v metru dusno a poslední část cesty jel „Underground“ normálně po povrchu. Když jsme vyšli ven skrze všudypřítomné turnikety (díky kterým je asi v Londýně jen minimum černých pasažérů), ukázalo se, že jsme stihli dojet až kamsi do Asie. Cestou na hotel jsme míjeli vůni kari, různé krámky, islámská centra, ženy v hidžábu i ty úplně zahalené v burce. Kraj ručníkářů, jak poznamenal Slaneček.

Po check-inu na hotelu jsme se vyrazili najíst. Přejeli jsme několik stanic směrem k centru (z kraje ručníkářů jsme nevyšli) a zamířili do „Ocean Fish Bar“ na pravé fish and chips. Za cenu kolem šesti liber se mi dostalo ryby hodné hladového dělníka, kteří tento pokrm („národní jídlo“ se mi zdá jako moc honosný výraz) kdysi jedli ze starých novin. Nám to dali do papíru a igelitky a hodnocení 4,9* na Googlu nelhalo, na to co to mělo být to bylo fakt dobré a najedl jsem se dosyta.

14. července 2016

Lov

Podobné momentky: Mísa, Potopa.

 

Lov

Ostrý hrot vzpomínky přiletí z buše,
v bok se mi zaryje – a jak se ohlédnu:
kdosi tam stojí, stojí a dívá se
na dno mé duše.

4. června 2016

3. VI. 2016

Tak jasné noci nejsou už
za nichž bys slyšel slova
Je dávno skolen dobrý pták
a bouře sílí... znova...

10. května 2016

19. IV. 2016

Jestli budu někdy psát urban fantasy, už mám jednu z postav.

19. IV. 2016

až otevře dveře metra
a vykročí
v červených lodičkách v rozhaleném kabátě
s energetickým drinkem s vlasy do culíku

vojáci sotva budou stačit

22. dubna 2016

Snake (D. H. Lawrence, překlad)


Dnes na člověka ze všech stran vyskakuje Den země a dostal jsem chuť zas jednou něco přeložit, tak mi přišel na mysl Had, jeden z pánů života...

Had (D. H. Lawrence)
Mé napajedlo navštívil had,
byl horký letní den; přišli jsme se napít,
on, a já v pyžamu.

Do stínu a vůní velkého rohovníku
sešel jsem po schodech se džbánkem v ruce
a pak musel stát, stát a čekat, neboť u napajedla byl on.

Objevil se ze stínu pukliny ve zdi,
připlazil své mrštné, žlutohnědé tělo ke korytu
a hlavou spočinul na kamenném dně,
kam třpytivě dopadaly kapky z kohoutku,
a pil svými rovnými ústy,
pomalu pil do svého dlouhého těla,
mlčky.

Někdo přišel k mému napajedlu
a já, jako druhý v řadě, čekal.

Zvedl svou hlavu od koryta, jako to dělají krávy,
a zadíval se neurčitě mým směrem, zrovna jako ony,
vyplazil rozdvojený jazyk a na chvíli se zadumal,
pak se sklonil a napil se ještě,
měl barvu hlíny, barvu zlata ze žhnoucích útrob Země
za sicilského léta, když Etna doutnala.
Hlas výchovy mi pravil:
je nutno ho zabít,
neboť černí sicilští hadi jsou neškodní, zlatí mají jed.

Hlasy mi říkaly: kdybys byl chlap,
vezmeš klacek, udeříš teď a pak ho dokončíš.

Musím však říkat, jak jsem byl rád,
jak mě potěšila jeho tichá návštěva, že se přišel napít k mému napajedlu
a pak odejde, spokojeně a beze slova,
zpátky do žhnoucích útrob zemských?

Byla to zbabělost, nevzít mu život? Bylo to bláznovství, chtít s ním hovořit? Byla to poníženost, cítit se poctěn?
Byl jsem tak poctěn.

A přesto ty hlasy:
kdyby ses nebál, zabil bys ho!

A já se bál, vpravdě jsem se bál, však poctěn jsem byl víc,
že vyhledal u mě pohostinství
až za temnými branami katakomb Země.

Napil se dosyta
a zasněně zvedl hlavu, jako ten, který má dost,
a vzduchem se mihnul jeho jazyk, černý jak noc,
a zdálo se, že si olizuje rty,
rozhlédl se kolem sebe jako bůh, slepý,
pomalu otočil hlavu
a zvolna, velice zvolna, jako ve snu třikrát ponořen,
dal do pohybu své dlouhé, klikaté tělo
a začal šplhat po rozbité zdi.

A jak vstrčil hlavu do oné hrozné díry,
jak pomalu stoupal a svými pohyby nořil se hloub,
jakýsi děs, jakýsi nesouhlas s ústupem do takové nory,
dobrovolným vydáním se v temnotu, kam mizelo jeho tělo,
něco takového mě ovládlo, když se otočil.

Rozhlédl jsem se, odložil džbánek,
vzal jsem jakýsi klacek
a hodil jej s rachotem po napajedle.

Myslím si, že jsem ho nezasáhl,
ale zbytek jeho těla, který byl dosud venku, se nedůstojně zaškubl,
zakroutil a zmizel jako blesk
do oné temnoty, do pukliny ve zdi,
na kterou jsem za jasného poledne hleděl jako uhranutý.

A ihned jsem litoval.
Říkal si: jak podlé, jak hrubé, jak zlé to bylo ode mě!
Nenáviděl jsem sebe a své proklaté lidské vychování.

A vzpomněl jsem si na albatrosa
a toužil jsem, aby se mi vrátil, můj had.

Neboť jsem v něm znovu viděl krále,
krále ve vyhnanství, jenž zanechal v podsvětí svou korunu
a nyní bude opět korunován.

A tak jsem promarnil svou šanci u jednoho z pánů života.
A musím cosi odčinit:
malichernost.


Večernice

Z dračákových básní se mi asi nejvíc líbí ta poslední. Původně začínala: „Já viděl ten sen do konce.“
Večernice

Já měl dnes sen, jak včera stejný,
že znal jsem tebe, s tebou putoval:
přes mlhu zlou dál jdeme směle,
v noci usnem v lůně skal.

Když měsíc na tvém těle hrál mi
písně krásné, toužebné,
já chtěl v trávě srdce dát ti –
je tvoje jen, a jiné ne.

Jsi první hvězda do mé noci,
jasná jak osud, ač málem zhasnulas;
v bělostném šatu jdeš ven z mé moci,
však zůstáváš dosud
ta tvrdá
ta sladká
již jsem miloval.